Nárožní dům čp. 69 na náměstí v Úterý
PhDr. Karel Waska
Severozápadní stranu úterského náměstí vymezuje rohový dům, který nese od roku 1864 číslo popisné 69 (původně při zavedení domovního číslování roku 1771 obdržel č. 62). Od poloviny 17. století až do roku 1945 nazývali místní Němci dům „U mydláře“ (Beim Saifensieder) podle řemesla, které se v domě dlouhá léta provozovalo. Čeští novoosídlenci později zvali objekt „Turbovna“ nebo „Na Růžku“.
Tento dům se nalézá v domovním bloku, jehož parcela má tvar nepravidelného obdélníku a tvoří ji dnešní domy čp. 66–71. Exponovaná poloha bloku v centru městečka u jeho náměstí dovoluje soudit, že šlo původně o velkou parcelu patřící jedinému majiteli, jakým by ve středověku mohl být například městský rychtář jako zástupce vrchnosti. V době, ze kdy máme první písemné zmínky o něm, ovšem už byl krajní dům čp. 66 oddělen a měl jiného majitele (a zřejmě podobné to bylo s druhým krajním domem čp. 71). Sevřenosti domovního bloku si povšimli Úterští již v 18. století a soudili již tenkrát, že měl jediného majitele – což je velmi pravděpodobné, a že se zde nalézala úterská mincovna – což ovšem pravdou není.. Tato pověst vznikla nepochybně na základě starých zpráv a představ o dolování zlata v úterském okolí.
V písemných pramenech je dům zmiňován poprvé roku 1613, jeho vlastníkem byl tehdy Šimon Turner, v letech 1611–1619 hejtman tepelského klášterního panství, takže fakticky zástupce vrchnosti a tehdy bezesporu nejvlivnější úterský měšťan. Nevíme, odkud se do Úterý přistěhoval, poprvé je tu zmiňován roku 1586 již jako radní. Bylo to v časech probíhající germanizace a sám Turner byl bezpochyby Němcem, ač snad ještě ovládal i češtinu. Po jeho smrti roku 1625 se majetku ujal jediný syn Kašpar. Ten měl dokonce vysokoškolské vzdělání s titulem magistr a dlouhá léta působil ve funkci klášterního hejtmana, stejně jako jeho otec. Zřejmě na přímluvu tepelského opata byl posléze povýšen do šlechtického stavu, takže v úmrtním zápise roku 1659 je označen jako Kaspar Turner von Turnheim. Podle rozlohy polí a dobytka, které vlastnil, byl tehdy druhým nejbohatším úterským měšťanem.
Dalším vlastníkem domu se stal Gottfried Reitenberger, vrchnostenský hejtman panství Bečov, který se do Úterý přiženil asi roku 1648. Prameny bohužel nedovolují říci, jak a kdy k turnerovskému domu přišel. Zřejmě měl jakýsi spoludědický nárok a zbytek odkoupil. Došlo k tomu nejspíše až roku 1666. Roku 1670 prodal Reitenberger část domu, která je v kupní smlouvě označena jako novostavba a později na ní vznikly domy dnešních čp. 67 a 68. Zdá se, že šlo o samostatný objekt, který nepřiléhal těsně k původnímu turnerovskému stavení. Podoba zástavby není vždy zcela jasně zjistitelná, podepsaly se na ní totiž mimo jiné velké požáry z let 1656, 1694 a 1732 (a můžeme předpokládat, že i četné starší, o nichž ale nemáme žádné zprávy).
Roku 1671 koupil za 500 zlatých rýnských od otce dům s hospodářským příslušenstvím (tvořily ho dvě zahrady, stodola, kůlna, různé polnosti a nepochybně i zděné stáje, ač ty nejsou jmenovitě zmiňovány – tvořily stavebně obvykle součást obytného domu) jeho syn, mydlářský mistr Gottfried Karl Reitenberger. I ten byl v městečku významnou osobou, působil jako varhaník v místním kostele a po určitou dobu byl i purkmistrem. Bezpochyby v této době vzniklo označení domu „U mydláře“, po několik dalších generací se toto řemeslo v domě dědilo.
Roku 1709 pak prodala vdova Anna dům za 800 zl. rýn. svému synovi Antonu Reitenbergerovi. K hospodářství patřil tehdy i les a jakýsi rybníček. Z kupní smlouvy se dovídáme, že vdova si již dříve postavila v sousedství domek, kde by mohla dožít sama či ho pronajímat. Tak vzniklo obydlí, které později dostalo čp. 70. Po Antonově smrti se jeho vdova Anna Maria provdala roku 1716 za Valentina Turbu, mydláře pocházejícího ze vsi Stanoviště u Mariánských Lázní, a přijala ho za spolumajitele hospodářství. Z jejího prvního manželství nevzešel žádný mužský dědic (jediný přeživší syn Hermann Reitenberger si zvolil mnišskou dráhu, takže dědit nemohl) a dům proto připadl jednomu ze synů z manželství s V. Turbou.
Roku 1752, po smrti druhého manžela, prodala Anna Maria Turbová hospodářství (čp. 69) i vedlejší domek (čp. 70) svému synovi Josefu Turbovi, rovněž mydláři, za 1000 zl. rýn. Ze smlouvy plyne, že nový majitel převzal s domem veškeré mydlářské náčiní (to musel být především varný kotel a různé další nádoby), stodolu, dvě zahrady, různá pole, les, louky rybníček, vozy, pluh s příslušenstvím, 3 kusy tažného dobytka (snad pár volů a koně), stůl, lavici, z pivních sudů pak věrtelový (měr bylo velké množství a lišily se podle oblastí, což ztěžuje kvantifikovatelnost údajů, snad se ale v tomto případě jednalo o 248 litrů), dva půlvěrtelové a jeden čtvrtvěrtelový. Musíme si připomenout, že úterští měšťané měli právo po řadě vařit pivo v obecním pivovaru. To pak čepovali doma či ho prodali do některé z místních hospod. Byl to poměrně výnosný přivýdělek, ač pivo vařené v Úterý nikdy žádnou slávou nevynikalo, ba asi spíš naopak. Josefova matka si vyhradila výminek ve velkém domě, sousední malý domek byl zřejmě trvale pronajímán, až roku 1774 byl definitivně odprodán. Z formulací plyne, že v hospodářství byly tehdy dvě stáje na hovězí dobytek, přední a zadní sklep.
Roku 1782 prodal Josef Turba dům s konskripčním číslem 62 – toto označení dostala stavba při prvním číslování roku 1771 za 1900 zl. (šlo už o jinou měnu, nikoli rýnské, měnové jednotky se později v důsledku napoleonských válek opět měnily) svému synovi Fidelu Turbovi, tradičně rovněž mydláři.
Po šestatřiceti letech předal Fidel Turba roku 1828 hospodářství v ceně 1000 zl. konvenční měny svému synovi Franzi Turbovi. Ten byl řeznickým mistrem a narušil tak skoro stošedesátiletou mydlářskou tradici v domě. Franz Turba kromě zemědělství provozoval v domě i řeznické řemeslo a hostinec.
Majetek tohoto zdědil asi po roce 1867 jeho syn Adolf Turba, rovněž zemědělec, řezník a hostinský, a po něm pak majetek převzal Adolfův syn Karl Adolf Turba. Ten se oženil roku 1912 a Marií Annou rozenou Worschech z nedalekého Žernovníku, zemřel však již roku 1934. Jediný jejich syn Ernst narukoval za války do wehrmachtu a ve svých 22 letech zemřel jako svobodník po těžkém zranění v nemocnici. Jeho matka Maria Anna Turbová byla pak roku 1946 spolu se svou dosud žijící tchýní odsunuta do sovětské okupační zóny Německa, pozdější Německé demokratické republiky.
Po znovuosídlení vylidněného Úterý českým obyvatelstvem zůstal dům neobydlen a pozvolna chátral. Užívalo ho jako skladových prostor místní jednotné zemědělské družstvo a později i farma Úterý, součást Státního statku Bezvěrov.
[Pozn.: Následně byl dům obýván postupně dvěma soukromými vlastníky, v roce 2015 jej zakoupil Úterský spolek Bart.]